Nic se nezměnilo. I přesto, že máte za sebou pravděpodobně jeden z největších mejdanů svého života, v pondělí ráno se zase musíte nějak dostat do práce, diskutovat s kolegy na poradě a reagovat na desítky různých požadavků stejně rychle jako za svobodna.

Změnilo se všechno. Z praktického hlediska je novomanželka v daném okamžiku úplně neprůkazná. Nemá platný jediný doklad. Na výměnu je směšně krátká lhůta a rozhodne–li se  stejně jako já, že se do toho ještě přestěhuje (tedy změní trvalé bydlište), je na místě příprava na intervalový úřední trénink. Každé pondělí mezi osmou ranní (kdy otevírají úřady) a devátou (kdy musím být v práci), mířím na některé kontaktní místo. Občanka, řidičák, pas, kreditky trvalé bydliště,  věrnostní karty,  emaily...   Je to dva měsíce a mám OP. V pracovním emailu se mi pořád kříží obě dvě jména a do Paříže letím ještě na to svobodné. 

To ostatně vystihuje moje současné pocity.

Třicet let (dosaďte si dle vlastní situace) jsem se představovala jedním příjmením. Takže mi trvalo asi tři týdny, než jsem se novým příjmením byla schopna podepsat, šest týdnů než jsem se tak někomu představila a dávám tomu ještě tak měsíc až dva, než na něj začnu slyšet.

Na svatbu pozvete vždy jen omezený počet osob. Takže pak potkáváte průběžně další a další a ti vám neustále gratulují. A máte–li v životě i další události (povýšení, další projekty a konference rovnající se nebo přesahující svým objemem svatbu), nemáte šanci pochopit k čemu. Narozeniny v únoru, svátek v srpnu, Vánoce daleko...

Nezbývá než věřit, že tuto úplnou změnu identity absolvuji v životě pouze jednou.