Jaro se probouzí. U nás ve středních Čechách je už v plném proudu, ale vyrazili jsme do Čech severních a tady – i přes to, že poslední dobou ani tady, v nejsevernějším místě v Čechách není sníh jistotou – příroda lehce otvírá oči ze svého zimního spánku.

Při psaní článku sedím ve vyhřáté kuchyni manželovi maminky a za okny se prochází srnky. 

Nádhera!

Před obědem jsme se vydali s dědou na proutky, protože dle tradice budou kluci plést pomlázky. 

Procházkou kolem potoka jsme míjeli lány sněženek a bledulek a já poprvé v životě viděla plnokvětou sněženku. Proutky jsme nastříhali a začalo pršet. Přidali jsme do kroku a těšili se do tepla.

V kuchyni jsme rozložili proutky, děda začal první pomlázku.

Manžel už pomlázky neplete, ale děda učí našeho syna.

„Ale letos je přestupný rok dědo! Taky budu plést a šupat!“ hlásí se dcera.

Mužská část souhlasila a my s mamkou se točili kolem oběda.

Prvních osm proutků se začalo v dědových rukách měnit v pomlázku. Červené, čerstvě nastříhané proutky byli tuhé a tak děda vytáhl trumf, odpočaté, světlé proutí.

V kamnech praskalo, na plotně vonělo zelí a děti seděli ani nedutali.

Už dlouho pomlázky nekupujeme, ale pleteme právě tady na severu. Je to naše rodinná tradice, sjedeme se sem ještě s manželovou sestrou a její rodinou, povídáme, vaříme, chodíme na procházky a v neděli před Velikonočním pondělím barví děti s babičkou vajíčka. Šťastná vajíčka od slepiček, které děti důvěrně znají.

Neděle je i náš den odjezdu, protože v pondělí za dcerkou přichází spolužáci a syn obchází svoje spolužačky. Já doma peču nádivku a krůtu.

Je sobota, vím, že všechny hospodyňky, maminky a babičky pobíhají kolem plotny a pečou, vaří a smaží. Odměnou jim však budou spokojení strávníci a koledníci.

Přeji vám krásné prožití Velikonoc, hodné a něžné koledníky a vašim koledníčkům plné košíky koledy.

S láskou

Eva