Velikonoce jsou vrcholem křesťanského kalendáře a jsou oslavou zmrtvýchvstání Krista po jeho ukřižování. Noc, kdy Kristus zázračně vstal z mrtvých, se začala označovat jako Velká noc, odtud název

Velikonoce. Jejich příchod znamenal také příchod sluníčka, tepla, jara.

Pašijový týden

Poslední týden čtyřicetidenního půstu se nazývá pašijový nebo svatý či veliký. Začíná Květnou nedělí a končí Velikonočním pondělím.

Sazometná (popeleční) středa

Středa před Božím hodem velikonočním patří ještě k postní době. V lidovém prosedí se jí

říkalo škaredá, protože se toho dne vymetaly komíny. Škaredá prý proto, že se Jidáš

škaredil na Krista. Proto se podle lidové víry nesmí toho dne nikdo mračit, jinak by se

škaredil po všechny středy v roce.

Zelený čtvrtek

Měla se také jíst zelená strava (špenát, různé druhy zelí), aby byl člověk celý rok zdráv.

Kostelní zvony zní toho dne při mši naposledy, pak umlknou až do Bílé soboty, „ odlétají

do Říma“. Hlas zvonů nahrazovaly o Velikonocích nejrůznější klapačky, řehtačky. Na

zelený čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před východem slunce,

smetí se odnášelo za humna či na křižovatku cest, aby se v domě nezdržovaly blechy.

Velký pátek

V katolické liturgii je dnem hlubokého smutku, nekoná se mše a bohoslužba je složena jen

ze čtení textu a zpěvu. Na Valašsku na Velký pátek vyháněli dobytek s východem slunce

k potoku, kde jej umyli a sami se umyli také, aby byli zdrávi a dívky, aby byly hezké.

V tento den se také házela do studánek svěcená sůl a svěcené vazové dřevo. Večer se

smetlo v jizbě smetí a na Bílou sobotu do slunce východu se s ním běželo na zahradu a

spálilo se pod stromy, aby obrodily. Obecně se na Velký pátek nepracovalo. Bylo

zakázáno jíst chleba. Nesmělo se hýbat se zemí, nesmělo se také prát prádlo. S Velkým

pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle

lidové víry se země otevírala, aby na krátkou dobu odhalila ukryté poklady.

Bílá sobota

Toho dne se světil oheň. Tomuto úkonu se také říkalo „když se Jidáš pálí“, hospodáři si

při něm světili kousek dřeva vazového, březového nebo klokočového, opalujíce je nad

ohněm. Vezme-li se z toho svěceného ohně uhlík a dá se to chléva, v němž se chová černý

dobytek, bude se mu dobře dařit a nic mu neuškodí. Posype-li se tím uhlím a popelem

pole, bude se dařit obilí. V zahrádkách se na Bílou sobotu selo kvítí.

Boží hod velikonoční

V rámci svátku se provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů – beránka, uzeného

masa, ale také vajec, chleba a vína. Těchto jídel se po kousku užívalo před obědem, aby

náhlý přechod k tučné stravě nepřivodil obtíže.

Pondělí velikonoční

O pondělí velikonočním, které se nazývalo také „červené“ podle červených vajec, se

slavila mrskačka. Chodili po ní děti, chasa, ale i ženatí muži. Děti sbíraly po příbuzných a

známých malovaná vejce, dospělí mrskali ženy na potkání i po domech. Na Valašsku se

mrskačce říkalo „šmigrust“.  Ženy a děvčata byly vyšlehány tatarem nebo jalovcem,

vyzdobenými barevnými stuhami, a na oplátku dávaly různobarevná vajíčka. Tento rituál

se do dnešních dnů nijak nezměnil. A jestli si těch pravých valašských Velikonoc chcete užít dosyta, vyrazte třeba do Valašského muzea v přírodě.

Veselé Velikonoce!

Zuzka