Nedávno mě zastavila kamarádka a lamentovala, že její školkou povinný syn nosí domu zvláštní
výrazy.

Začala jsem ji uklidňovat, že je to normální, že ne všechny děti hovoří slušně a jsou zvladatelné…. Ona se na mě podívala a s výrazem naprostého nepochopení  a odpověděla  „Né, on všechno „craftí“ nebo co!“

Se smíchem jsem si vzpomněla, když to začalo u nás. Zaslechla jsem tehdy velmi zvláštní komunikaci mezi svými dětmi.

„Vycrafti to!“

„To nejde vycraftit „

Se zájmem a utěrkou v ruce jsem se přiblížila k dětem, které obsadili můj počítač.

„Mami jen na chvilku,  práci máš v liště“  jakoby mimochodem prohlásil syn, aniž by  vzhlédl od obrazovky.

Koukala jsem mu přes rameno a ptám se  „ Co to je?“

„Kůň“

„Tohle? A proč bliká červeně?“

„Craftim ho na maso“

„A jak?“

„Palicí mami!“

Vzala jsem utěrku a šla pokračovat v práci. Jen co jsem děti vyhnala od počítače, našla jsem si, co to je hra Minecraft. Grafikou tedy naprosto neuchvátí. Celá je z kostiček. Nejdříve jsem se pídila, zda nemáme zastaralý počítač, ale ne, takto to má vypadat. Hráč si zvolí, zda chce být smrtelný nebo nesmrtelný a pohybuje se v daném světě.  Musí si postavit obydlí, sehnat jídlo… musí zkrátka přežít.

Mému synovi teď padají z úst slova jako server, level, Kogy,  „téentéčko“ a pod stromečkem mu prý určitě nesmí chybět Minecraft lego. Je mu deset.

To když mě bylo deset….. Chci se nahlas okřiknout „ale mami!“  tahle věta se naštěstí s dobou nemění.  Myslím, že jako děti jsme to měli snazší a hezčí. Kola, panenky, lítání venku, céčka….

V Minecraftu už „jedou“ obě mé děti. Naštěstí už ne tak často, ale když se sejde větší počet kamarádů, řeší Minecraft. Hrají si na Minecraft, točí si na mobil videa překážek a map, které vytvářejí z věcí v pokojíčku, čtou Minecraft…

Jsem jednou zvědavá na svá vnoučata, jaký bude fenomén jejich dětského světa? Kdy si můj syn povzdechne a řekne „To mě když bylo deset…“  a ozve se  „ale tati!“….

Eva