Audioknihy jsou fenoménem posledních let, ale zejména letos je znát jejich rozmach. Vydavatelství jako by se předháněla v tom, kdo představí prestižnější titul a pokud možno dříve, než vůbec vyjde tištěná verze (povedlo se třeba u Dívky ve vlaku).

Pro mě audioknihou číslo jedna zůstává Maxipes Fík. Vyprávění Josefa Dvořáka mě provázelo celým dětstvím, pochopitelně na kazetě. Dnes Fík okupuje i můj mobil, jen se do něj vloudil cestou digitální distribuce.

Pro spoustu lidí jsou audioknihy přitažlivé proto, že můžou číst, i když neradi čtou. Nebo nemůžou. Anebo, což je výhoda, můžou číst, když by jinak nemohli. Třeba při řízení auta, žehlení, běhání…

S audioknihou lze strávit zhruba deset až čtyřicet hodin života. A zatímco běžnou knihu hodnotíme spíš podle děje (a možná i obálky), v audioknize se projevují dalších věci, které vám ji mohou buď znepříjemnit, nebo z ní udělat mistrovské dílo. Vypravěč do příběhu vnáší kus vlastní osobnosti, svůj hlas, a ovlivňuje jej podobně jako herec ve filmovém zpracování. Jak moc máte rádi svého herce?